Paní učitelko, pozor duše dítěte

29. listopadu 2016 v 10:07
Slečno učitelko, včera jsme měly spolu velmi vážný hovor. V hovoru jste zmínila, že se ve škole již necítíte dobře a proto odcházíte. Považuji to za hlavní důvod Vašeho odchodu. Ani žáci při Vaší práci ve 3. třídě a přitom, když jste jim dávala - dle Vašeho vyjádření se necítily dobře. Chováte se sice velmi mile, ale když ve třídě není absolutní ticho dáváte divné tresty. Posíláte děti do kouta ke koši a dáváte jim opsat text, ve kterém je napsáno, jak se mají chovat. Rozzlobila jste se na mne, protože se mi to nelíbilo. Bylo to po prvé, kdy jsem Vás jako ředitelka nepodpořila. Je mi to líto, ale nemohu to udělat. Je to mimo moje možnosti. Něco ve mně to nedokáže. Potřebuji být na straně těch žáků, protože věřím v to, že se to zvládnout dá a nechci se smířit s tím, že to jinak nejde. Já plně respektuji to, jak se Vy cítíte, ale Vaši žáci mají také svoje pocity. Vadilo Vám, když jsem Vám řekla, že žák ponižujete a bylo to ode mne tak nepříjemné slyšet. Nikdy bych Vám to neřekla, kdybyste si sama přišla o radu. Scházeli jsme se společně přece každý týden na půl hodiny a každý týden jsme spolu řešili učení. Je to velká škoda, že jste nechtěla pomoci. Dostala jste mne do situace, ve které nechci být. Do situace, kdy se musím rozhodnout na které straně budu. A v této situace nedokážu nebýt na straně těch, kdo se bránit nedokáži. Protože žáci prostě neví, že tohle si vůči nim nemáte dovolit. Necítí se dobře, ale neumí to tak dobře zformulovat, jako Vy a tak snadno dát výpověď, protože není po Vašem. Oni se zatím orientují v tom, co je dobré a zlé a tak snadno nemohou ze školy odejít. Mohli je na základě jejich přání vzít ze školy rodiče, až budou schopni o tom mluvit. Ale bude to trvat měsíce a někomu roky. Někdo se tomu v dospělosti zasměje a někoho to vyděsí . Je mi to velmi líto, ale v této záležitosti jsem na straně těch žáků. Nedokážu Vás podpořit v tom, aby Vám bylo ve škole dobře a Vašim žákům nebylo. A přitom si myslím, že je tato kombinace zvládnutelná. Již včera večer jsem Vám napsala, že uvolnění dítěte z frontálního vyučování do připravené individuální práce nevidím, jako trest, jen jako změnu aktivity, která organizačně pomůže zlepšit atmosféru třídy. Je to neuvěřitelně těžký výběr, před který jste mě postavila. Otázka zní: Má být ve dobře učitelům a nebo má být ve škole dobře žákům. ˇJá říkám má být ve škole dobře i učitelům i žákům a dokonce i řediteli a slečně zástupkyni. To je vize školy, ke které škola pracuje a to je také důvod Vašeho odchodu. A sice to, že v takovou vizi Vy nedoufáte a nechcete jí porozumět. V takové vizi si musí porozumět všechny strany a pracovat společně. V této oblasti jste školu velmi motivovala. Děkuji za naši spolupráci a připravím Váš odchod, dle Vašeho přání klidně a ve prospěch školy. Je mi líto, že jste se tak rozhodla neakceptovat vizi školy, protože Vám v ní není dobře a neumíte jí naplnit. Tak ráda bych Vám pomohla, ale bez Vašeho souhlasu to nejde.
 

Zlobivé děti

20. listopadu 2016 v 14:03 | Emma Rosová
Ty děti jsou zlobivé. Ten kluk pořád zlobí. Ty zlobíš!!!!
Nesnáším ty věty a prosím všechny neříkejte je.

Zlobit není rozumné a ani srozumitelné slovo pro děti.

Zlobit nemá konkrétní obsah.
Slyším, že někdo zlobí, představím si dítě, jak je zoufalé a
netuší, co to vlastně po něm někdo chce a některé ve své dětské hlavě si mohou vytvářet falesné představy, co to vlastně dělají a hodně to ublíží. Rozumím jiným slovům, naprosto konkrétně je mi jasné, když někdo
někomu vyrazí zub, rozmím tomu, že někdo vzteky kopne do koše a docela chápu že někdo někomu nadává. Nelíbí se mi to,ale dovedu vysvětlit dotyčnému, proč se mi to nelíbí.

Zlobíš nedokážu vysvětlit, nedokážu někomu pomoci. Zlobíš je můj pocit a ne postoj dospělého člověka, který pomáhá dítěti dozrát.

Zlobíš je něco, co souvisí s naším vnitřním nastavením: Buď hodný, abys mne potěšil.
A to mi přijde vůči dětem nefér. Děti nemusí těšit rodiče tímto způsobem a dokonce ani učitele.
Co vlastně slovo zlobíš vzbudí v dítěti. Vinu. Něco jsem udělal špatně. Často trošku ví a trošku neví a záleží na jeho vnitřním vybavení, zdali to zvládne.

Prosím neříkejte dětem - zlobíš. Prosím dejte si práci a řekněte kontrétně, o co jde. Potřebují to.


Miluj bližního svého...

20. listopadu 2016 v 13:55 | Emma Rosová
Rozčiluje mne, když někdo tak snadno druhému řekne Miluj bližního svého. Jako by to mělo jít lehce. Nevidím, že by to někomu z nás šlo lehce a začínám si myslet, že to jde čím dát tím tížeji. Moje dcera na to říká. To není tak jednoduché milovat spolužáka Toma. Tom se totiž miluje velmi nesnadno a i on miluje velmi nesnadno.
Pokud nás Bůh stvořil tak si myslím, že nám dal schopnost naučit se milovat. Není to nic automatického. Je to schopnost, která se musí rozvíjet a nebo je jí možné zničit a zakrní. Na začátku života mají matky a tatínkové možnost tuto schopnost rozvinout a budovat přijímače lásky u svých dětí. Když trochu vyrostou milují své rodiče a když jsou dostatečně staří mají k nim důvěru, i když začnou s nimi nesouhlasit. To je zdravá cesta.
Existuje ještě cesta nezdravá, kterou prochází každý druhý kolem nás a možná i každý první. Existuje totiž možnost, že rodiče neumí dobře zacházet s láskou. Je čím dál víc rodičů, kteří si neví rady. A je čím dál tím víc dětí, kteří pak neumí důvěřovat a propadají se do hluboké samoty.
Rozčiluje mne, když někdo tak snadno řekně druhé miluj. Je přece možné, že to vlastně neumí.
 


Blog

29. července 2016 v 11:35 | Emma Rosová
Bloguji protože se mi lépe píše, než mluví. Bloguji protože potřebuji ze sebe dostat všechnu tu tíhu, kterou nesu a většinou nemám čas a ani příležitost to udělat a napsat věci je pro mne velká úleva.
Často nemám ani komu to říct či se věci dějí tak rychle, že jedna z věcí překrývá druhou. A proto píši o prázdninách, kdy je čas. Mám ráda setkání se svými přáteli a mohu s nimi mluvit, ale mají také svoje starosti a přátelé se nedají zahltit vším. Je toho tolik a velmi často to, co prožívám tak nesrozumitelné ostatním, že jsem se naučila o tom mlčet. A pochopitelně nemohu mluvit s klienty. Při většině článků mi tečou slzy a ve chvíli, kdy dopíši, nemám ani trochu chuť se k textu vracet a procházet revizí. Je to terapie.
Když jednou za rok se potkám s přáteli, kteří dělají stejnou profesi, rozumíme si na první dobrou a velmi úlevně. Ale je to jednou za rok.
Texty si přečetla moje tchýně, která je opravdu skvělá a povídáme si. Najednou z nich uviděla víc než jsem schopna sdělit mluvením. A já cítím pocit úlevy.
V mém psaném textu jsou chyby a často mně někdo, řekne, jak je možné, že děláte tuhle práci a píšete s překlepy či chybami. Je mi to moc líto. Jednak pro slzy nevidím, jednak dokážu jít do textu a korigovat protože je to tak emočně tak silné a pokud bych text dlouho opravovala už ho nikdy nestisknu tlačítko publikovat.

Jen jsem tady sama za sebe, jen já, ne moje práce. Ale píši o ní, protože mně bere hodně mého života. Je to skvělá práce a moc baví, ale je velmi osamocená. Většina lildí jí nechápe a většina lidí si o ní sní a často je moje práce spojena s určitou představou, že bych měla být dokonalá, když ostatní svět není. To je nespravedlivé.:-) A já nejsem dokonalá, i když toho hodně umím a hodně vydržím a nechci po ostatních, aby byli dokonalí. Moc bych si přála, aby to nechtěli po mně.Úžasný

Starosti domácího vzdělávání

29. července 2016 v 10:42 | Emma Rosová
Na Facebooku je komunita alternativního vzdělávání. Většinou skvělé články. Jen je několik typů článků, na které není radno odpovídat.Je pro mne velkým pokušením napsat a pomoci zmírnit tu zoufalost, ale vlastně to nejde. Ve chvíli, kdy napíši cosi smířlivého z nějakého mně nesrozumitelného důvodu vznikne hněv a každý smířlivý názor ho obrátí proti sobě a to nemám zapotřebí. Problém je v tom, že se více než o komunitě a o tom, jak se komunita musí dohodnout, aby fungovala, jsou v některých postojích domácího vzdělávání nadměrně preferovány potřeby jednotlivce. Moje rada je, zkuste se domluvit. Pokud se nebudete bát, věci se dají vyřešit. Ale taková rada, jednoduchá vzbudí vlnu emocí, naprosto zbytečně. Pak je to hlubší problém, než jen o tom, o čem se píše. Příklad vyjádření: Když na to škola (myslí se škola registrující domácí vzdělávání) nepřistoupí na moje požadavky není prostředek jak ji k tomu přimět, tam je dost zakopaném pes. Podle zákona je za vzdělávání doma zodpovědný ředitel. Je možné se s ním domlouvat, ale pokud domluva vyplývá z přístupu, že ředitel je zodpovědný a je třeba tuto zodpovědnost respektovat. Naše společnosti je hodně individualistická, ale přece nestojí na potřebě jednotlivce, ale na společné domluvě komunity. Prostě ředitel se nemusí mít na udělat to co rodič potřebuje. A nemusí na to mít důvěru anebo právní možnosti. Je potřeba učit se tyto věci respektovat. Já bych ráda udělala všechno, co dítěti prospěje. Což je často to co si i přeje rodič. Ale musí to být realistické. Je nutné mi to dobře vysvětlit. :-) Další příklad: Nevím, jaká je Vaše situace, ale je třeba možné chodit do školy na tři dny v týdnu nebo dvě hodiny denně, být zkoušen průběžně a v pololetí být přezkoušen jen z nějakého předmětu. Ve skutečnosti, pokud někdo realizuje kombinaci domácího vzdělávání a běžné docházky do školy, překračuje zákon a možné to není. Ale nejspíš se to děje a i my jste tento model zkoušeli, když jsme začínali. Není možné být přezkoušen jen z nějakého předmětu podle přání rodičů. Tady je jasný důkaz do jakých potíží se dostává domácí škola sama o sobě. U nás to bylo tak, že jsme udělali dohodu z jednou známou administrátorkou domácího vzdělávání o tom, že budeme registrovat domácí vzdělávání. Bylo to dohoda finanční, ale její součástí bylo vymezení se metodičky-administrátorky v tom, že jí jako ředitel nebudu do věcí mluvit. Což jsem respektovala, až do chvíle, kdy přišla inspekce a začalo se ukazovat, že nastavení komunity, tak jak to měla připravené administrátorka bylo školský zákon. Byly to maličkosti, ale jednalo se o to, že v zákoně je nutné přezkušovat žáky v místě školy. Přemýšlela jsem o tom, zdali je to dobré nařízení či buzerace. Ale když děláte školu nějakou dobu začnete vnímat předpisy jinak. Tento požadavek je vlastně dobrý. Psycholog také nepůjde pracovat do domácnosti klienta. Takže bych tento drobný požadavek plnila. A zrovna návštěva naší školy může být pro domácí rodiče inspirativní, protože my inspirativní jsme. Nedovedu si představit, že by se mohlo bez nějakého rozumného důvodu zkoušet jen z nějakého předmětu a z nějakého ne. Pokud by tato situace nastala, měl by tam být rozumný zdravotní důvod. A pokud se to někde děje, jedná se o další porušení zákona. Naše škola dopadla dobře. Po několika dnech inspekce metodička-administrátorka se neshodla si inspektorem a dala okamžitou výpověď. Takže jsem měsíc inspekce nastavovala pravidla za velkého nesouhlasu rodičů komunity domácího vzdělávání (ale s vnitřním pocitem úlevy, že věci jsou správně). Z velké komunity se stala menší komunita, přesně tak jak nám vyhovuje. Určitá část rodičů se přesunula z komunity do normálních škol a to je dobře, část rodičů spolu s metodičkou se přesunuli do škol v jiných krajích, ve kterých ještě inspekce nebyla, a kde jejich požadavky bude dále metodička posouvat mimo pravidla. A velká úleva je to, že máme domácí vzdělávání nastaveno dobře podle zákona. Což je něco téměř minimalistického, což většina domácích vzdělavatelů hravě pochopí, pokud se jim to začne vysvětlovat včas.

Co nikdo nevidí

6. července 2016 v 13:49 | Emma Rosová
Velmi čato se objeví, že každý má jasnou přestavu, jak by se věci měli uspořádat. Ale málokodo ví, kolik to stojí, než se věci uspořádají spdrávně. Předala jsem hledání nové učitelky kolegyni. Mám jí opravdu ráda. Je to věrná a spolehlivá a pracovitá mladá žena. Ale k hledání nové učitelky přistoupila tak, jak si asi lidé představují, že se věci zařizují.
Nechala mne napsat inzerát a čekala, že jí budou chodit nabídky.

Nevím, zdali to tak chodí na běžné škole, ale na škole, která potřebuje, aby učitel rozuměl vizi školy, je to daleko složitější. Teď máme velké šťestí a vypadá to tak, že mám skvělý tým starých lidí a přicházejí noví lidé, kteří se o vizi zajímají. Jsou z ní více identifikováni. Takové lidi je pak ve škole radost řídit a pokud do školní vize přidají i něco svého vlastního, může to být velkým darem a obohacením pro všechny.

Takový je třeba Pavel. Pavel je hudební skladatel a složit mnoho písní a hrál v mnoha křesťanských hudebních skupinách. Vystudoval konzervatoř a skoro i pedagogickou fakultu, ale z nějakého důvodu mu na ZUŠ učit nešlo. U nás na škole vytváří vlastní vizi v rámci celé školy. Vede školnlí sborový zpěv, v každé třídě zajal děti pro hudbu.

Například moje děti, které do školy také chodí, začali doma poslouchat Mozarta. A rozhodně to není protože bychom to, jako rodiče někdy měli sklon k vážné hudbě. A sen mojí dcery je navštívit Bertramku, což jí pochopitelně splníme.
Pavel razí myšlenku, která je shodná s vizí školy. K motivované píli se dostaneš dobrou motivací a zaujetím pro hudbu, ne bez nej. A jeho práce s dětmi a dětským sborem je opravdu skvělá.

Někdy přijdou i komplikace, kdy si Pavel myslí,že jeho hudba je jedinná vize školy a já to v té chvíli nějak zapomenu či nemohu z hlediska školy vnímat. To se často musí vysvětlovat a vysvětlovat. Ale vždycky se domluvíme a jdeme dál.

Najít lidi, učitele, kteří se ve škole budou cítit dostatečně svobodně, aby měli chuť a schopnost žít si v ní vlastní vizi a vytvářet tak školu společně je to, co je nejlepší pro školu. Někdy ovšem musíme na přechodnou dobu prostě najmout učitele a dát šanci tomu, co v sobě má a jak mu vyhovuje realizační prostor v rámci školy. A tohle stojí neuvěřitelné množství času, které není nikde vidět.

Rozum a cit

6. července 2016 v 12:00 | Emma Rosová
Vlastním přičiněním a vlastním hloupostí jsem se stala fackovacím panákem. Dnes mě přišla tato odpověď na inzerát, ve kterém jsem hledala mladého a tvořivého učitele českého jazyka pro 3. třídu. Musím se naučit to zvládat. Tak v každém případě milá Emmo, neber si to tak osobně. A milá Emmo, možná bys sis mohla zvyknout, že žiješ v praštěné době, kdy většina lidí je mimo svůj rozum a neustále se řídí svými pocity. Za všechny jeden případ, tento text jsem dostala, jako odpověď na nenápadný inzerát:
Vážená paní,
jako mladou matku mě velice pobouřil Váš inzerát, že hledáte někoho, kdo žáky bude učit "tvořivě". Myslím, že ve 3.třídě jsou děti dost staré, aby byly schopny učit se klasickou metodou, kterou se vyučovalo za mě! Přesně tyto kreativní postupy ve smyslu škola hrou je to, co způsobuje, že 80% dětí dnes nezvládá ani základní gramatiku - a opravdu to není tím, že jsou všechny děti ve třídě (nebo minimálně každý druhý) dislektici, jak je dnes zvykem...

Pokud někdo čte můj log tak zcela jistě našel nějaký ten překlep:-) A tak moc nemám co mluvit o chybách, ale je jisté, že dislexie neexistuje, že je jen dyslexie. A je naprsto dokázané, že dyslexie není z tvořivosti. Ale nové výzkumy se zaměřují na několik oblastí, mezi ně mohou patřit také dědičné předpoklady. Ale o tom psát nechci.

Jsem unavená z toho, jak na mne každý distribuje svoje problémy. Nevím co má tato paní za problém, ale představuji si že má v rodině někoho s dyslexií. Ale co já s tím mám společného. Já bych jí mohla pomoci, osobně. I když, kdybych věděla, že je to právě tato paní, tak bych to raději neděla. Heslo dne: Budeme se mít dobře - Když přišla inspekce pak mne všichni z domácího vzdělávání obvińovali z toho, že jim nedávám dostatek svobody, bez ohledu na situaci s inspekcí a na právní možnosti. Když odchází učitelka, tak na místo toho, aby se rodiče dítěte, kterému dala facku radovali z toho, že odchází, píší smutné dopisy, jak jí syn měl rád. Heslo dne budeme se mít dobře - Jako zaměstnanec budu pracovat, ale jen tak, abych se měl dobře. Každý větší tlak nesnesu. A co když nějaké ty tlaky k životu patří a musíme se je naučit zvládat a ne je obcházet.

Emoce, emoce, emoce. Nemohli bychom se prosím vrátit k mírné racionalitě. Hlavně, že se dobře cítím a když se to tak neděje může, ententýky, dva špalíky Emma Rossová. Ale já vím, že to není o mně. Někdo se bojí a někdo má úzkost a na místo toho, aby svoje strachy řešil si najde někoho, koho za to učiní zodpovědným a ještě lepší varianta je to nějakým velmi šikovným způsobem sdělit ostatním a očekávat, že když malinko poškodím svůj fiktivní objekt, fiktivní zdroj bolesti, že se mi uleví. Špatná zpráva je, že neuleví.

Svoboda

5. července 2016 v 18:06 | Emma Rosová
Celý rok se kolem mne hláskuje potřeba svobody na každém decimetru krychlovém. Děti potřebují ještě více svody, aby si vybrali, jak co se budou učit. Rodiče potřebují svobodu, aby vybrali svobodné školy pro svoje děti. A měli bychom se lépe, kdybychom si žili svobodněji. Pochopte to, jsem alternativní pedagog a svoboda ve vzdělání je mojí samozřejmostí.
Každý hledá množství svobody. Až jsem si připadala, z nějakého neznámého důvodu, že snad mohu za to, že jim ta svoboda chybí.
Během školního roku jsem zažila 4 inspekce. Byla to tvrdá chvíle. Zažila jsem, kdy svobodní a po svobodě toužící lidé utíkali s boje a co nejrychleji se zakopávali a zabezpečovali svoji osobní svobodu. A já jsem utéct nemohla. A tak mne nezbylo nic jiného, než si ověřit jak to s tou svobodou v naší společnosti je.
A zodpovědně Vám tvrdím, máme jí. Když se tlak inspekcí zvýšil, tak jsem si stěžovala. Inspekce domácího vzdělávání probíhala celý dlouhý měsíc a půl. A stále pod tlakem, až jsem sebrala odvahu a vysvětlila nadřízeným inspekce, že je tlak, který udržel, nedokážeme. A i když se mi posmívali a mírně mi nevěřili, uznali, že mám pravdu a tlak povolil.
Jsem proto naprosto přesvědčena, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi. Mohu se ozvat a tlak je zvážen a povolí. To mi, jako výsledek demokracie stačí. A nabyla jsem z toho dojmu, že se jde ozvat a nemusím se zakopávat a vytvářet si svoje pseudosvobody. Počení z toho plyne, že svoboda je stav aktivní.

Díky za přivítání

4. července 2016 v 20:56
Napsala jsem svoje první články, píší se velmi snadno. Tedy nejsou to první články. Mám vždy takové období, kdy potřebuji mluvit o tom všem. Ne že bych neměla svého manžela, supervizora či občas nějakou kamarádku, ale často se mi vlastně mluvit nechce, až nastane chvíle, kdy je toho hodně. Často mi chybí slova.
Přišly mi dva komentáře a já na ně neumím odpovědět. (technicky) Dojaly mne, oba dva. Jeden mne přivítál a to já jsem vlastně vůbec netušila, že je to možné a napadl mne takový pocit společenství. A děkuji.
A druhý komentář mi mile vysvětlil podstatu mého trápení - ženský kolektiv. A já bych velmi ráda napsala, že to neumím. A nejraději bych žádnou ženskou neviděla nejdéle tisíc let. Pochopitelně mimo mých milovaných dcer a tchýně.
Vlastně ano, totálně mne vyčerpává ženská společnost a její intriky, které cítím jako velkou a náročnou únavu.
Už jsemtotiž přišla na to, že je lepší zaměstnat chlapy, protože s nimi se člověk snadněji domluví. Má to trošku malé obtíže, v učitých místech pečlivosti nebo toho, že si rádi určují priority sami. Ale já je respektuji a opravdu obdivuji jejich práci a zapádlení pro věc. To mi jde.
Před týdnem jsem náhodou narazila na psychologa, který mne úplně dostal. Nejdříve tím, že mi vysvětloval, že už dopracoval a dává si nohy na stůl. A to mi přišlo roztomilé. A tak jsem k němu zašla a vyprávěla jsem mu o sobě a jemu tak spontálně začaly téct slzy. Zeptala jsem se ho proč pláče. A on říkal, že to je pocit, ze mne. A i já jsem to cítila a chtěla jsem se také rozplakat, ale zatím to nešlo.
Je to taková tíha, co všechno na mne leží z neshod a nedorozumění a co všechno na mne leží schválně,protože to někdo na mně s radostí odložil a já si s tím nevěděla rady.
A závidím všem, kdo si mohou svobodně oddychnout a vzlétnout a nechat věci za sebou.

Školní falešný úsměv

4. července 2016 v 12:28 | Emma Rosová
Celý školní rok se kolegyně mile tvářila. Na kolegy, na rodiče, na všechny. Byla to její zásadní postoj s každým dobře vyjít. A velmi se potajmu rozčilovala na mne, protože jsem na ní naléhala, aby říkala pravdu. A pravda je tak nezbytná věc při výchově dětí.

Tak například se na mne mile smála, když se na pedagogické radě řešilo, zdali Vaxima Červenku můžeme nechat dva dny doma, protože si to rodiče přejí. Poradil jim to známy imulog. Na druhou starnu s takovým tajemným úsměvem, ale také řekla, že vlastně Vaxima učit nemůže, protože Vaxim je sice fajn, ale neposlouchá jí a nedokáže se ve škole za ty dva dny aklimatizovat.

Je pro mne hodně důležité, co zvládne učitel. A tak jsem já hlupák, prosila svoji kolegyni, ať komunikuje s rodiči. Ovšem to jsem si naběhla. Když po čase jsme mluvili s Vaximovým tatínkem, divil se, jaká jsem hrozná nestvůra a proč nedržím slovo. Vůbec jsem nechápala o čem mluví, až po čase z mi svěřil, že je to o tom, že mi paní učitelka radí, ať se nedá a na vedení požaduje to, co mu slíbilo.

Takže jsem byla naštvaná, co vlastně chce.. chce, aby Vaxim ve třídě dobře pracoval a nebo chce, aby bylo vše tak, jak si přejí rodiče. Naštěstí jsem se s Vaximovým tatínkem dobře dohodla. Ale dovedete si představit do jakých komplikací zapadá ředitel školy, když se zajímá o to, co potřebují jeho učitelé? Pak se nedivím, že školy se formalizují a dostávají se do větší a větší nelidskosti, když se dá situace lidkosti využít falešným úsměvem.

Kam dál