Červenec 2016

Blog

29. července 2016 v 11:35 | Emma Rosová
Bloguji protože se mi lépe píše, než mluví. Bloguji protože potřebuji ze sebe dostat všechnu tu tíhu, kterou nesu a většinou nemám čas a ani příležitost to udělat a napsat věci je pro mne velká úleva.
Často nemám ani komu to říct či se věci dějí tak rychle, že jedna z věcí překrývá druhou. A proto píši o prázdninách, kdy je čas. Mám ráda setkání se svými přáteli a mohu s nimi mluvit, ale mají také svoje starosti a přátelé se nedají zahltit vším. Je toho tolik a velmi často to, co prožívám tak nesrozumitelné ostatním, že jsem se naučila o tom mlčet. A pochopitelně nemohu mluvit s klienty. Při většině článků mi tečou slzy a ve chvíli, kdy dopíši, nemám ani trochu chuť se k textu vracet a procházet revizí. Je to terapie.
Když jednou za rok se potkám s přáteli, kteří dělají stejnou profesi, rozumíme si na první dobrou a velmi úlevně. Ale je to jednou za rok.
Texty si přečetla moje tchýně, která je opravdu skvělá a povídáme si. Najednou z nich uviděla víc než jsem schopna sdělit mluvením. A já cítím pocit úlevy.
V mém psaném textu jsou chyby a často mně někdo, řekne, jak je možné, že děláte tuhle práci a píšete s překlepy či chybami. Je mi to moc líto. Jednak pro slzy nevidím, jednak dokážu jít do textu a korigovat protože je to tak emočně tak silné a pokud bych text dlouho opravovala už ho nikdy nestisknu tlačítko publikovat.

Jen jsem tady sama za sebe, jen já, ne moje práce. Ale píši o ní, protože mně bere hodně mého života. Je to skvělá práce a moc baví, ale je velmi osamocená. Většina lildí jí nechápe a většina lidí si o ní sní a často je moje práce spojena s určitou představou, že bych měla být dokonalá, když ostatní svět není. To je nespravedlivé.:-) A já nejsem dokonalá, i když toho hodně umím a hodně vydržím a nechci po ostatních, aby byli dokonalí. Moc bych si přála, aby to nechtěli po mně.Úžasný

Starosti domácího vzdělávání

29. července 2016 v 10:42 | Emma Rosová
Na Facebooku je komunita alternativního vzdělávání. Většinou skvělé články. Jen je několik typů článků, na které není radno odpovídat.Je pro mne velkým pokušením napsat a pomoci zmírnit tu zoufalost, ale vlastně to nejde. Ve chvíli, kdy napíši cosi smířlivého z nějakého mně nesrozumitelného důvodu vznikne hněv a každý smířlivý názor ho obrátí proti sobě a to nemám zapotřebí. Problém je v tom, že se více než o komunitě a o tom, jak se komunita musí dohodnout, aby fungovala, jsou v některých postojích domácího vzdělávání nadměrně preferovány potřeby jednotlivce. Moje rada je, zkuste se domluvit. Pokud se nebudete bát, věci se dají vyřešit. Ale taková rada, jednoduchá vzbudí vlnu emocí, naprosto zbytečně. Pak je to hlubší problém, než jen o tom, o čem se píše. Příklad vyjádření: Když na to škola (myslí se škola registrující domácí vzdělávání) nepřistoupí na moje požadavky není prostředek jak ji k tomu přimět, tam je dost zakopaném pes. Podle zákona je za vzdělávání doma zodpovědný ředitel. Je možné se s ním domlouvat, ale pokud domluva vyplývá z přístupu, že ředitel je zodpovědný a je třeba tuto zodpovědnost respektovat. Naše společnosti je hodně individualistická, ale přece nestojí na potřebě jednotlivce, ale na společné domluvě komunity. Prostě ředitel se nemusí mít na udělat to co rodič potřebuje. A nemusí na to mít důvěru anebo právní možnosti. Je potřeba učit se tyto věci respektovat. Já bych ráda udělala všechno, co dítěti prospěje. Což je často to co si i přeje rodič. Ale musí to být realistické. Je nutné mi to dobře vysvětlit. :-) Další příklad: Nevím, jaká je Vaše situace, ale je třeba možné chodit do školy na tři dny v týdnu nebo dvě hodiny denně, být zkoušen průběžně a v pololetí být přezkoušen jen z nějakého předmětu. Ve skutečnosti, pokud někdo realizuje kombinaci domácího vzdělávání a běžné docházky do školy, překračuje zákon a možné to není. Ale nejspíš se to děje a i my jste tento model zkoušeli, když jsme začínali. Není možné být přezkoušen jen z nějakého předmětu podle přání rodičů. Tady je jasný důkaz do jakých potíží se dostává domácí škola sama o sobě. U nás to bylo tak, že jsme udělali dohodu z jednou známou administrátorkou domácího vzdělávání o tom, že budeme registrovat domácí vzdělávání. Bylo to dohoda finanční, ale její součástí bylo vymezení se metodičky-administrátorky v tom, že jí jako ředitel nebudu do věcí mluvit. Což jsem respektovala, až do chvíle, kdy přišla inspekce a začalo se ukazovat, že nastavení komunity, tak jak to měla připravené administrátorka bylo školský zákon. Byly to maličkosti, ale jednalo se o to, že v zákoně je nutné přezkušovat žáky v místě školy. Přemýšlela jsem o tom, zdali je to dobré nařízení či buzerace. Ale když děláte školu nějakou dobu začnete vnímat předpisy jinak. Tento požadavek je vlastně dobrý. Psycholog také nepůjde pracovat do domácnosti klienta. Takže bych tento drobný požadavek plnila. A zrovna návštěva naší školy může být pro domácí rodiče inspirativní, protože my inspirativní jsme. Nedovedu si představit, že by se mohlo bez nějakého rozumného důvodu zkoušet jen z nějakého předmětu a z nějakého ne. Pokud by tato situace nastala, měl by tam být rozumný zdravotní důvod. A pokud se to někde děje, jedná se o další porušení zákona. Naše škola dopadla dobře. Po několika dnech inspekce metodička-administrátorka se neshodla si inspektorem a dala okamžitou výpověď. Takže jsem měsíc inspekce nastavovala pravidla za velkého nesouhlasu rodičů komunity domácího vzdělávání (ale s vnitřním pocitem úlevy, že věci jsou správně). Z velké komunity se stala menší komunita, přesně tak jak nám vyhovuje. Určitá část rodičů se přesunula z komunity do normálních škol a to je dobře, část rodičů spolu s metodičkou se přesunuli do škol v jiných krajích, ve kterých ještě inspekce nebyla, a kde jejich požadavky bude dále metodička posouvat mimo pravidla. A velká úleva je to, že máme domácí vzdělávání nastaveno dobře podle zákona. Což je něco téměř minimalistického, což většina domácích vzdělavatelů hravě pochopí, pokud se jim to začne vysvětlovat včas.

Co nikdo nevidí

6. července 2016 v 13:49 | Emma Rosová
Velmi čato se objeví, že každý má jasnou přestavu, jak by se věci měli uspořádat. Ale málokodo ví, kolik to stojí, než se věci uspořádají spdrávně. Předala jsem hledání nové učitelky kolegyni. Mám jí opravdu ráda. Je to věrná a spolehlivá a pracovitá mladá žena. Ale k hledání nové učitelky přistoupila tak, jak si asi lidé představují, že se věci zařizují.
Nechala mne napsat inzerát a čekala, že jí budou chodit nabídky.

Nevím, zdali to tak chodí na běžné škole, ale na škole, která potřebuje, aby učitel rozuměl vizi školy, je to daleko složitější. Teď máme velké šťestí a vypadá to tak, že mám skvělý tým starých lidí a přicházejí noví lidé, kteří se o vizi zajímají. Jsou z ní více identifikováni. Takové lidi je pak ve škole radost řídit a pokud do školní vize přidají i něco svého vlastního, může to být velkým darem a obohacením pro všechny.

Takový je třeba Pavel. Pavel je hudební skladatel a složit mnoho písní a hrál v mnoha křesťanských hudebních skupinách. Vystudoval konzervatoř a skoro i pedagogickou fakultu, ale z nějakého důvodu mu na ZUŠ učit nešlo. U nás na škole vytváří vlastní vizi v rámci celé školy. Vede školnlí sborový zpěv, v každé třídě zajal děti pro hudbu.

Například moje děti, které do školy také chodí, začali doma poslouchat Mozarta. A rozhodně to není protože bychom to, jako rodiče někdy měli sklon k vážné hudbě. A sen mojí dcery je navštívit Bertramku, což jí pochopitelně splníme.
Pavel razí myšlenku, která je shodná s vizí školy. K motivované píli se dostaneš dobrou motivací a zaujetím pro hudbu, ne bez nej. A jeho práce s dětmi a dětským sborem je opravdu skvělá.

Někdy přijdou i komplikace, kdy si Pavel myslí,že jeho hudba je jedinná vize školy a já to v té chvíli nějak zapomenu či nemohu z hlediska školy vnímat. To se často musí vysvětlovat a vysvětlovat. Ale vždycky se domluvíme a jdeme dál.

Najít lidi, učitele, kteří se ve škole budou cítit dostatečně svobodně, aby měli chuť a schopnost žít si v ní vlastní vizi a vytvářet tak školu společně je to, co je nejlepší pro školu. Někdy ovšem musíme na přechodnou dobu prostě najmout učitele a dát šanci tomu, co v sobě má a jak mu vyhovuje realizační prostor v rámci školy. A tohle stojí neuvěřitelné množství času, které není nikde vidět.

Rozum a cit

6. července 2016 v 12:00 | Emma Rosová
Vlastním přičiněním a vlastním hloupostí jsem se stala fackovacím panákem. Dnes mě přišla tato odpověď na inzerát, ve kterém jsem hledala mladého a tvořivého učitele českého jazyka pro 3. třídu. Musím se naučit to zvládat. Tak v každém případě milá Emmo, neber si to tak osobně. A milá Emmo, možná bys sis mohla zvyknout, že žiješ v praštěné době, kdy většina lidí je mimo svůj rozum a neustále se řídí svými pocity. Za všechny jeden případ, tento text jsem dostala, jako odpověď na nenápadný inzerát:
Vážená paní,
jako mladou matku mě velice pobouřil Váš inzerát, že hledáte někoho, kdo žáky bude učit "tvořivě". Myslím, že ve 3.třídě jsou děti dost staré, aby byly schopny učit se klasickou metodou, kterou se vyučovalo za mě! Přesně tyto kreativní postupy ve smyslu škola hrou je to, co způsobuje, že 80% dětí dnes nezvládá ani základní gramatiku - a opravdu to není tím, že jsou všechny děti ve třídě (nebo minimálně každý druhý) dislektici, jak je dnes zvykem...

Pokud někdo čte můj log tak zcela jistě našel nějaký ten překlep:-) A tak moc nemám co mluvit o chybách, ale je jisté, že dislexie neexistuje, že je jen dyslexie. A je naprsto dokázané, že dyslexie není z tvořivosti. Ale nové výzkumy se zaměřují na několik oblastí, mezi ně mohou patřit také dědičné předpoklady. Ale o tom psát nechci.

Jsem unavená z toho, jak na mne každý distribuje svoje problémy. Nevím co má tato paní za problém, ale představuji si že má v rodině někoho s dyslexií. Ale co já s tím mám společného. Já bych jí mohla pomoci, osobně. I když, kdybych věděla, že je to právě tato paní, tak bych to raději neděla. Heslo dne: Budeme se mít dobře - Když přišla inspekce pak mne všichni z domácího vzdělávání obvińovali z toho, že jim nedávám dostatek svobody, bez ohledu na situaci s inspekcí a na právní možnosti. Když odchází učitelka, tak na místo toho, aby se rodiče dítěte, kterému dala facku radovali z toho, že odchází, píší smutné dopisy, jak jí syn měl rád. Heslo dne budeme se mít dobře - Jako zaměstnanec budu pracovat, ale jen tak, abych se měl dobře. Každý větší tlak nesnesu. A co když nějaké ty tlaky k životu patří a musíme se je naučit zvládat a ne je obcházet.

Emoce, emoce, emoce. Nemohli bychom se prosím vrátit k mírné racionalitě. Hlavně, že se dobře cítím a když se to tak neděje může, ententýky, dva špalíky Emma Rossová. Ale já vím, že to není o mně. Někdo se bojí a někdo má úzkost a na místo toho, aby svoje strachy řešil si najde někoho, koho za to učiní zodpovědným a ještě lepší varianta je to nějakým velmi šikovným způsobem sdělit ostatním a očekávat, že když malinko poškodím svůj fiktivní objekt, fiktivní zdroj bolesti, že se mi uleví. Špatná zpráva je, že neuleví.

Svoboda

5. července 2016 v 18:06 | Emma Rosová
Celý rok se kolem mne hláskuje potřeba svobody na každém decimetru krychlovém. Děti potřebují ještě více svody, aby si vybrali, jak co se budou učit. Rodiče potřebují svobodu, aby vybrali svobodné školy pro svoje děti. A měli bychom se lépe, kdybychom si žili svobodněji. Pochopte to, jsem alternativní pedagog a svoboda ve vzdělání je mojí samozřejmostí.
Každý hledá množství svobody. Až jsem si připadala, z nějakého neznámého důvodu, že snad mohu za to, že jim ta svoboda chybí.
Během školního roku jsem zažila 4 inspekce. Byla to tvrdá chvíle. Zažila jsem, kdy svobodní a po svobodě toužící lidé utíkali s boje a co nejrychleji se zakopávali a zabezpečovali svoji osobní svobodu. A já jsem utéct nemohla. A tak mne nezbylo nic jiného, než si ověřit jak to s tou svobodou v naší společnosti je.
A zodpovědně Vám tvrdím, máme jí. Když se tlak inspekcí zvýšil, tak jsem si stěžovala. Inspekce domácího vzdělávání probíhala celý dlouhý měsíc a půl. A stále pod tlakem, až jsem sebrala odvahu a vysvětlila nadřízeným inspekce, že je tlak, který udržel, nedokážeme. A i když se mi posmívali a mírně mi nevěřili, uznali, že mám pravdu a tlak povolil.
Jsem proto naprosto přesvědčena, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi. Mohu se ozvat a tlak je zvážen a povolí. To mi, jako výsledek demokracie stačí. A nabyla jsem z toho dojmu, že se jde ozvat a nemusím se zakopávat a vytvářet si svoje pseudosvobody. Počení z toho plyne, že svoboda je stav aktivní.

Díky za přivítání

4. července 2016 v 20:56
Napsala jsem svoje první články, píší se velmi snadno. Tedy nejsou to první články. Mám vždy takové období, kdy potřebuji mluvit o tom všem. Ne že bych neměla svého manžela, supervizora či občas nějakou kamarádku, ale často se mi vlastně mluvit nechce, až nastane chvíle, kdy je toho hodně. Často mi chybí slova.
Přišly mi dva komentáře a já na ně neumím odpovědět. (technicky) Dojaly mne, oba dva. Jeden mne přivítál a to já jsem vlastně vůbec netušila, že je to možné a napadl mne takový pocit společenství. A děkuji.
A druhý komentář mi mile vysvětlil podstatu mého trápení - ženský kolektiv. A já bych velmi ráda napsala, že to neumím. A nejraději bych žádnou ženskou neviděla nejdéle tisíc let. Pochopitelně mimo mých milovaných dcer a tchýně.
Vlastně ano, totálně mne vyčerpává ženská společnost a její intriky, které cítím jako velkou a náročnou únavu.
Už jsemtotiž přišla na to, že je lepší zaměstnat chlapy, protože s nimi se člověk snadněji domluví. Má to trošku malé obtíže, v učitých místech pečlivosti nebo toho, že si rádi určují priority sami. Ale já je respektuji a opravdu obdivuji jejich práci a zapádlení pro věc. To mi jde.
Před týdnem jsem náhodou narazila na psychologa, který mne úplně dostal. Nejdříve tím, že mi vysvětloval, že už dopracoval a dává si nohy na stůl. A to mi přišlo roztomilé. A tak jsem k němu zašla a vyprávěla jsem mu o sobě a jemu tak spontálně začaly téct slzy. Zeptala jsem se ho proč pláče. A on říkal, že to je pocit, ze mne. A i já jsem to cítila a chtěla jsem se také rozplakat, ale zatím to nešlo.
Je to taková tíha, co všechno na mne leží z neshod a nedorozumění a co všechno na mne leží schválně,protože to někdo na mně s radostí odložil a já si s tím nevěděla rady.
A závidím všem, kdo si mohou svobodně oddychnout a vzlétnout a nechat věci za sebou.

Školní falešný úsměv

4. července 2016 v 12:28 | Emma Rosová
Celý školní rok se kolegyně mile tvářila. Na kolegy, na rodiče, na všechny. Byla to její zásadní postoj s každým dobře vyjít. A velmi se potajmu rozčilovala na mne, protože jsem na ní naléhala, aby říkala pravdu. A pravda je tak nezbytná věc při výchově dětí.

Tak například se na mne mile smála, když se na pedagogické radě řešilo, zdali Vaxima Červenku můžeme nechat dva dny doma, protože si to rodiče přejí. Poradil jim to známy imulog. Na druhou starnu s takovým tajemným úsměvem, ale také řekla, že vlastně Vaxima učit nemůže, protože Vaxim je sice fajn, ale neposlouchá jí a nedokáže se ve škole za ty dva dny aklimatizovat.

Je pro mne hodně důležité, co zvládne učitel. A tak jsem já hlupák, prosila svoji kolegyni, ať komunikuje s rodiči. Ovšem to jsem si naběhla. Když po čase jsme mluvili s Vaximovým tatínkem, divil se, jaká jsem hrozná nestvůra a proč nedržím slovo. Vůbec jsem nechápala o čem mluví, až po čase z mi svěřil, že je to o tom, že mi paní učitelka radí, ať se nedá a na vedení požaduje to, co mu slíbilo.

Takže jsem byla naštvaná, co vlastně chce.. chce, aby Vaxim ve třídě dobře pracoval a nebo chce, aby bylo vše tak, jak si přejí rodiče. Naštěstí jsem se s Vaximovým tatínkem dobře dohodla. Ale dovedete si představit do jakých komplikací zapadá ředitel školy, když se zajímá o to, co potřebují jeho učitelé? Pak se nedivím, že školy se formalizují a dostávají se do větší a větší nelidskosti, když se dá situace lidkosti využít falešným úsměvem.

Domácí úkoly

4. července 2016 v 10:05
Kterého rodiče by bavilo připravovat se svým synem či dcerou domácí úkol z tohoto zadání str. 43, cvičení 12.
Co musí takový rodič udělat, aby takový domácí úkol mohl připravit? Za prvé se musí ujistit, že učitebnici žák ze školy donesl. Druhý úkol je najít si zmíněnou stranu. Když se rodič dostane ke zmíněné straně, může mu to, co si přečtě způsobit velký šok, třeba protože úkolu vůbec nerozumí a nechápe jeho kontext. A pak musí následovat fáze nastudování a předchozího pečlivého přípravy, což udělá jedna skupina rodičů. Další skupina rodičů úkol udělá mechanicky se skřípějícími zuby a třetí tlačí dítě, aby si úkol udělalo samo.

Já nejsem proti domácí přípravě, ale jsem proti tomu, aby ztratila logiku. Rozhodně v 1. třídě. Ale paradoxně největší potíž byla, když jsem se dohodly, že věci budou jinak. Zdá se, že největší potíž byla protože kolegyně z 1. třídy se s námi dohodla, ale tváří v tváři rodičům nebyla schopna si dohodu obhájit. A tak to vypadalo tak, že rodiče si úkoly přejí a škola ne. A možná to vypadalo i tak, že rodiče a učitelka si úkoly přejí, ale naprosto šílená ředitelka ne. Výborná situace.

Později se nic netušící ředitelka přiblížila na schůzku rodičů a byla to řeš. Rodiče se dožadovali domácích úkolů a zastávali se paní učitelky, která se octila z jejich pohledu v naprosto zoufalé situaci, kdy nemůže si dupnout na vedení a tak proč bychom si nedupli na vedení my. My chceme znovu a zpět domácí úkoly, zajistí to naši jistotu a stabilitu. U některých z rodičů se tento boj stal i bojem za práva učitelky proti řediteli. Snaha učitelu zachránit, byla přece důležitá. Vždyť paní učitelka je ten poklad, který máme pro naše děti. A úolně zapomněli, že paní učitelka může být takový poklad, protože byla jako poklad k jejich dětem vybrána a vysvičena. Bohužel ne úplně.

Na příště se ukazuje, že bude lepš nedat učitelce výcvik v dobrých metodikách, ale výcvik v tom, jak zachovat vlastní hranice a loajalitu dobré myšlence, protože díky svým vlastním potížím může všechno dobré ve změně školství zkazit.

Úhel pohledu

4. července 2016 v 9:10 | Emma Rosová
Učila jsem na několika státních základních školách a to nejnepříjemnější, co jsem tam zažila bylo, když se kolegyně bavily o dětech, často i na pedagogických radách. Jistě byly unavené a vyčerpané, ale jejich řeči byly často velmi těžké a určující. Zdálo se mi, že mluví věci a samy si myslí, že poznaly problémy dítěte v celé jeho šíři, pochopitelně negativní. A někdy se mi zdálo, že je to pro toho mladěho muže konečná, že byly řešeny tak těžké věci, že se z toho Ti chlapci nemohou nikdy dostat. Když jsem pak byla starší a víc se zajímala o křesťanství zjistila jsem, že celou historii lidstva a v každém náboženství pronásleduje cosi čemu se říká "prokletí". Tedy situaci, kdy se někdo na někoho rozčílí a pak o něm mluví negativní věci a ty negativní věci ho určí. V životě mne rozčiluje mnoho věcí, ale komplikované děti to nikdy nebyly. Možná, že v této oblasti vydržím hodně a nebo si věci umím dobře vyřídit, ale je mi opravdu nepříjemné, když někdo mluví o žácích negativně. Pokud se stanete ředitelem školy, máte tu možnost tyto věci zásadně ovlivnit. Do letošního roku s nebyly žádné výraznější problémy. Ale v letošním roce se na poradách a ve sborovně objevovaly dva typy negativního mluvení o žácích. Jedna kolegyně se snažila si ulevit od napětí, ve kterém se snažila zvláště před rodiči vypadat dobře, ale držela se v tom statečně. Druhá kolegyně na tom byla hůře. Kupodivu byla mladá, krásná a dětmi obdivovaná. Ona však si s touto přízní vůbec nedokázala poradit. Možná že obdiv a přízeň byly věci, které zažívala často a moc si jich nevážila. Ale obdiv a přízeň dětí je něco, co by se mělo hodnotit a vidět jako velký dar a vzácnost. Komunikovala jsem s matkou dítěte se kterým měla největší potíže a na kterého si stěžovala nejvíce a po pravdě i na tu maminku. S údivem jsem zjistila, že zmíněná maminka tvrdí, že její syn dotyčnou učitelku skutečně obdivuje a má jí velmi rád. A z našeho úhlu pedagogické rady to vypadalo, že situace znamená buďto ve škole zůstane učitelka a nebo žák. Těsně ve třičtvrtetí dala tahle učitelka žákovi facku a přišla na pedagogickou radu celá vyděšená. Myslela jsem, že protože jí záleželo na žákovi a byl to omyl. Ale postupně jsme přišli, že celá věc jí vyděsila, protože ona žáky nefackuje, tedy spíše kvůli ní. Rada ředitele byla: Být upřimná a rodičům tyto věci upřimně říct. O to větší zděšení bylo, když o 2 měsíce mi maminka přišla oznámit, že její syn, když ho znovu a znovu nutila dle dispozic mladé učitelky poslechnout na ní vykřikl: Jak to, že já mám dodržovat školní řád a paní učitelka to nemusí! Maminka přišla za vedením s tím, že jim poví něco překvapivého, ale pro nás to nic překvapivého nebylo. Překvapivé pro nás bylo, jak to paní učitelka hrála na všechny strany. Nám sdělila velmi šikovně, že věc vyřešila a rodičům sdělila velmi šikovně, že jejich syn je lump a tím nemusela řešit nic ona sama za sebe. Nejvíc fascinující byly obranné reakce paní učitelky na celou situaci. Nejdříve hněv, pak pláč vyžadující soucit rodiče. A s tím vším jela slečna učitelka do závěru školního roku na školu v přírodě. Na škole v přírodě se stalo, že na školu z ničeho nic přijela hygienická kontrola. Vše bylo v pořádku, ale pak věci nabraly spád. Nebudu Vás zdržovat, ale nakonec emoce slečny učitelky byly podnětem k této kontrole a k dalším zoufalým situacím. Do této chvíle jsem si myslela, že potíží ve školství jsou některé starší a unavené učitelky, ale některé mladé učitelky neovládající své emoce, jsou také pěkný oříšek. Při odchodu paní učitelky byl chlapec, kterému dala facku smutný. Jeho matka stále mluvila o tom, že ho slečna učitelka měla ráda a on jí. Byla úplně slepá k situaci, kdy by slečna učitelka přivedla jejího syna k zoufalství. Matce jsem vysvětlovala, že nebylo od slečny učitelky vůbec korektní, aby na jejího syna naložila takovou velkou zátěž, týkající se zamlčení facky a krytí učitelky a že tato zátěž byla naložena jen díky vztahu, který učitelka spíš než budovala využila.

Otevřenost má svoje hranice

3. července 2016 v 11:28 | Emma Rosová
V různých školních aktivitách, komunitních kruzích a podobných situacích vedeme otevřeně děti k otevřenosti. V prvních třídách řeknou opravdu hodně, mluví o tom, co je těší a svých pocitech, ale také o tom, jak se doma rodiče hádají a jaký mají strach, aby se nerozvedli. Vzhledem k tomu, že učitelé na naší škole mají důvěru museli jsme se zamyslet, kam tyto rozhovory patří. Je fajn, když děti otevřeně baví, ale je skutečně na škole, aby měla na sobě těžké břemeno starostí dětí o rodiče a jejich manželství.

Je to velmi nevděčná situace. Děti si na rodiče stěžují, učitel vidí rodině do společného života. Ale pak přijde na jednání možná zoufalý, ale často velmi divně se chovající rodič, který vyžaduje od školy nějaký nadstandard. A učitel musí zachovat důvěrnost a zvládnout celou situaci profesionálně.

Proto jsme se zamýšleli s učiteli nad komunitními kruhy, zdali nechat děti opravdu mluvit o všech svých bolestech veřejně. Zdali tímto otevřeným procesem nevytvoříme v´dětech návyk na to řešit své důvěrné a soukromé trápení veřejně s kýmkoliv a kdekoliv a nerozlišovat, které prostoředí je přátelské a které je nepřátelské. A to již vůbec nemluvím o návyku sdílet vše na sociálních sítích.

Je tedy velmi potřeba se nad věcmi zamýšlet, jak je dobře zorganizovat. Je dobré mít ve škole otevřené dítě, které umí říct, co cítí a potřebuje. Ale myslím si, že školy, které důvěru dětí opravdu získají, což je naše škola se musí naučit správně pracovat s takovou důvěrou.

Měli jsme ve škole jednu paní učitelku, mladou dívku, která vůbec se neorientovala v důvěře dětí. Mluvila o tom, že jí rodiče řeknou nějaké věci a děti je uvedou na pravou míru a tak byla v učitém bodě nad věcí. Alespoň si to myslela. Takový přístup naší škole ovšem nevyhovuje. Byli bychom ráda, kdyby učitelé, kteří se dozví takové věci s nimi pracovali zodpovědně, jako terapeuti a věděli, jak s takovými informacemi pracovat.

Na druhou stranu si vážíme otevřenosti dětí na naší škole a důvěry, kterou požíváme. Říkáme o sobě, že jsme škola s důvěrou, ale musíme toto vyjádření dobře vysvětlit rodičům. Jsme škola s důvěrou pro děti, nejsme však někdo, kdo by měl suplovat důvěru rodičů ke škole. Nejsme tu proto, abychom simulovali jejich špatné dětství a znovu obnovili jejich důvěru, tím, že rodičům splníme každé jejich přání. Bylo by dobře, aby to rodiče po nás nepožadovali a musíme se učit jim takovou hranici zdvořile vysvětlovat. Jsem tu pro důvěru jejich dětí. :-)

Učebnice - chce to změnu

3. července 2016 v 11:11 | Emma Rosová
Na Facebooku si stěžoval jeden známý, na to, jak musel smlouvat s učitelkou ohledně roztrhané učebnice. Je přece konec školního roku. Ona viděla učebnici a chtěla jí zaplatit celou, on si myslel, že je poškozená a ještě dobrá. A tak oba si prosazovali svou a žádný z nich nechtěl se domluvit. Nakonec učitelka využila nátlak na syna a vytáhla z něho, co chtěla. Syn si musel půjčit u kamarádů. To se nelíbilo rodiči a stěžoval si. Nakonec se dohodli na 60 % ceny.
Můj známý sdílel příspěvek na Facebooku. Já mám tohoto chlapíčka celkem ráda a většinu času je rozumný. Ale chování učitelky ho úplně vytočilo. Na druhou stranu si dovedu představit duševní únavu učitelky v červnu a to, jak on vytočil jí.
Problém je v tom, že učebnice máme zdarma. Učebnice jsou ze školského zákona povinny školy z rozpočetu zajistit pro svoje žáky. Je to velká výhoda. Dokonce i pro žáky, kteří se učí doma tato výhoda platí. Podle mne, je to ale zpátečnické nařízení.
Myslím si, že takové a podobné nařízení ničí odpovědnost dětí. Když mám něco zdarma, mohu s tím dělat co chci. A s učebnicí se dá dělat mnohů různých věcí. Například je vhodně si na učebnici sednout na zemi, či je možné si na učebnici dát pod hlavu k polední siestě. Podle mne, některé učebnice za čten stojí a já mám obecně učebnice ráda a mám pro ně slabost a utratila jsem za učebnice velké množství peněz.
Dovedu sikoupit i učebnici, které vůbec nerozumím. Například jsem si nakoupila učebnice v řečtině a v arabštině, v italštině a angličitně. Zajímá mne, jak autoři učebnic přemýšlení, jak učení formulují a jak učebnice dávají dohromady. Ve chvíli, kdy učebnice používá učitel jsem obezřetná. Říkám si, aby mu učebnice nebránila v tvořivosti. Mám učitele ráda, ale některé učebnice ho mohou svazovat a jsou přežité a dávno a dávno je jejich systém přemýšlení zastaralý.
Co vůbec nemám ráda, jsou elektronické učebnice, které se tváří, jako učebnice zajímavé, ale jsou pouhým přepisem učebnice nezajímavých. Jen jsou zajímavě nasvícené na plátně či interaktivní tabuli. Co mám ráda mám ráda takovou manadgerii, učebnice, pomůcky, knihy, internet, vlastní hlava, společná práce atd.
Takže milý kamaráde, mám návrh. Co kdybychom společně se zasadili o změnu školského zákona, aby v něm přestali být učebnice zdarma. Možná, pak by byla učebnice tvého syna velmi vzorně zabezpečená, ale možná, že by nebyla vůbec, protože pan učitelka by možná mohla učit podle mé rady a pak by byla určitá úcta k pomůckám a pracím podmínkou.