Díky za přivítání

4. července 2016 v 20:56
Napsala jsem svoje první články, píší se velmi snadno. Tedy nejsou to první články. Mám vždy takové období, kdy potřebuji mluvit o tom všem. Ne že bych neměla svého manžela, supervizora či občas nějakou kamarádku, ale často se mi vlastně mluvit nechce, až nastane chvíle, kdy je toho hodně. Často mi chybí slova.
Přišly mi dva komentáře a já na ně neumím odpovědět. (technicky) Dojaly mne, oba dva. Jeden mne přivítál a to já jsem vlastně vůbec netušila, že je to možné a napadl mne takový pocit společenství. A děkuji.
A druhý komentář mi mile vysvětlil podstatu mého trápení - ženský kolektiv. A já bych velmi ráda napsala, že to neumím. A nejraději bych žádnou ženskou neviděla nejdéle tisíc let. Pochopitelně mimo mých milovaných dcer a tchýně.
Vlastně ano, totálně mne vyčerpává ženská společnost a její intriky, které cítím jako velkou a náročnou únavu.
Už jsemtotiž přišla na to, že je lepší zaměstnat chlapy, protože s nimi se člověk snadněji domluví. Má to trošku malé obtíže, v učitých místech pečlivosti nebo toho, že si rádi určují priority sami. Ale já je respektuji a opravdu obdivuji jejich práci a zapádlení pro věc. To mi jde.
Před týdnem jsem náhodou narazila na psychologa, který mne úplně dostal. Nejdříve tím, že mi vysvětloval, že už dopracoval a dává si nohy na stůl. A to mi přišlo roztomilé. A tak jsem k němu zašla a vyprávěla jsem mu o sobě a jemu tak spontálně začaly téct slzy. Zeptala jsem se ho proč pláče. A on říkal, že to je pocit, ze mne. A i já jsem to cítila a chtěla jsem se také rozplakat, ale zatím to nešlo.
Je to taková tíha, co všechno na mne leží z neshod a nedorozumění a co všechno na mne leží schválně,protože to někdo na mně s radostí odložil a já si s tím nevěděla rady.
A závidím všem, kdo si mohou svobodně oddychnout a vzlétnout a nechat věci za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama