Listopad 2016

Paní učitelko, pozor duše dítěte

29. listopadu 2016 v 10:07
Slečno učitelko, včera jsme měly spolu velmi vážný hovor. V hovoru jste zmínila, že se ve škole již necítíte dobře a proto odcházíte. Považuji to za hlavní důvod Vašeho odchodu. Ani žáci při Vaší práci ve 3. třídě a přitom, když jste jim dávala - dle Vašeho vyjádření se necítily dobře. Chováte se sice velmi mile, ale když ve třídě není absolutní ticho dáváte divné tresty. Posíláte děti do kouta ke koši a dáváte jim opsat text, ve kterém je napsáno, jak se mají chovat. Rozzlobila jste se na mne, protože se mi to nelíbilo. Bylo to po prvé, kdy jsem Vás jako ředitelka nepodpořila. Je mi to líto, ale nemohu to udělat. Je to mimo moje možnosti. Něco ve mně to nedokáže. Potřebuji být na straně těch žáků, protože věřím v to, že se to zvládnout dá a nechci se smířit s tím, že to jinak nejde. Já plně respektuji to, jak se Vy cítíte, ale Vaši žáci mají také svoje pocity. Vadilo Vám, když jsem Vám řekla, že žák ponižujete a bylo to ode mne tak nepříjemné slyšet. Nikdy bych Vám to neřekla, kdybyste si sama přišla o radu. Scházeli jsme se společně přece každý týden na půl hodiny a každý týden jsme spolu řešili učení. Je to velká škoda, že jste nechtěla pomoci. Dostala jste mne do situace, ve které nechci být. Do situace, kdy se musím rozhodnout na které straně budu. A v této situace nedokážu nebýt na straně těch, kdo se bránit nedokáži. Protože žáci prostě neví, že tohle si vůči nim nemáte dovolit. Necítí se dobře, ale neumí to tak dobře zformulovat, jako Vy a tak snadno dát výpověď, protože není po Vašem. Oni se zatím orientují v tom, co je dobré a zlé a tak snadno nemohou ze školy odejít. Mohli je na základě jejich přání vzít ze školy rodiče, až budou schopni o tom mluvit. Ale bude to trvat měsíce a někomu roky. Někdo se tomu v dospělosti zasměje a někoho to vyděsí . Je mi to velmi líto, ale v této záležitosti jsem na straně těch žáků. Nedokážu Vás podpořit v tom, aby Vám bylo ve škole dobře a Vašim žákům nebylo. A přitom si myslím, že je tato kombinace zvládnutelná. Již včera večer jsem Vám napsala, že uvolnění dítěte z frontálního vyučování do připravené individuální práce nevidím, jako trest, jen jako změnu aktivity, která organizačně pomůže zlepšit atmosféru třídy. Je to neuvěřitelně těžký výběr, před který jste mě postavila. Otázka zní: Má být ve dobře učitelům a nebo má být ve škole dobře žákům. ˇJá říkám má být ve škole dobře i učitelům i žákům a dokonce i řediteli a slečně zástupkyni. To je vize školy, ke které škola pracuje a to je také důvod Vašeho odchodu. A sice to, že v takovou vizi Vy nedoufáte a nechcete jí porozumět. V takové vizi si musí porozumět všechny strany a pracovat společně. V této oblasti jste školu velmi motivovala. Děkuji za naši spolupráci a připravím Váš odchod, dle Vašeho přání klidně a ve prospěch školy. Je mi líto, že jste se tak rozhodla neakceptovat vizi školy, protože Vám v ní není dobře a neumíte jí naplnit. Tak ráda bych Vám pomohla, ale bez Vašeho souhlasu to nejde.

Zlobivé děti

20. listopadu 2016 v 14:03 | Emma Rosová
Ty děti jsou zlobivé. Ten kluk pořád zlobí. Ty zlobíš!!!!
Nesnáším ty věty a prosím všechny neříkejte je.

Zlobit není rozumné a ani srozumitelné slovo pro děti.

Zlobit nemá konkrétní obsah.
Slyším, že někdo zlobí, představím si dítě, jak je zoufalé a
netuší, co to vlastně po něm někdo chce a některé ve své dětské hlavě si mohou vytvářet falesné představy, co to vlastně dělají a hodně to ublíží. Rozumím jiným slovům, naprosto konkrétně je mi jasné, když někdo
někomu vyrazí zub, rozmím tomu, že někdo vzteky kopne do koše a docela chápu že někdo někomu nadává. Nelíbí se mi to,ale dovedu vysvětlit dotyčnému, proč se mi to nelíbí.

Zlobíš nedokážu vysvětlit, nedokážu někomu pomoci. Zlobíš je můj pocit a ne postoj dospělého člověka, který pomáhá dítěti dozrát.

Zlobíš je něco, co souvisí s naším vnitřním nastavením: Buď hodný, abys mne potěšil.
A to mi přijde vůči dětem nefér. Děti nemusí těšit rodiče tímto způsobem a dokonce ani učitele.
Co vlastně slovo zlobíš vzbudí v dítěti. Vinu. Něco jsem udělal špatně. Často trošku ví a trošku neví a záleží na jeho vnitřním vybavení, zdali to zvládne.

Prosím neříkejte dětem - zlobíš. Prosím dejte si práci a řekněte kontrétně, o co jde. Potřebují to.


Miluj bližního svého...

20. listopadu 2016 v 13:55 | Emma Rosová
Rozčiluje mne, když někdo tak snadno druhému řekne Miluj bližního svého. Jako by to mělo jít lehce. Nevidím, že by to někomu z nás šlo lehce a začínám si myslet, že to jde čím dát tím tížeji. Moje dcera na to říká. To není tak jednoduché milovat spolužáka Toma. Tom se totiž miluje velmi nesnadno a i on miluje velmi nesnadno.
Pokud nás Bůh stvořil tak si myslím, že nám dal schopnost naučit se milovat. Není to nic automatického. Je to schopnost, která se musí rozvíjet a nebo je jí možné zničit a zakrní. Na začátku života mají matky a tatínkové možnost tuto schopnost rozvinout a budovat přijímače lásky u svých dětí. Když trochu vyrostou milují své rodiče a když jsou dostatečně staří mají k nim důvěru, i když začnou s nimi nesouhlasit. To je zdravá cesta.
Existuje ještě cesta nezdravá, kterou prochází každý druhý kolem nás a možná i každý první. Existuje totiž možnost, že rodiče neumí dobře zacházet s láskou. Je čím dál víc rodičů, kteří si neví rady. A je čím dál tím víc dětí, kteří pak neumí důvěřovat a propadají se do hluboké samoty.
Rozčiluje mne, když někdo tak snadno řekně druhé miluj. Je přece možné, že to vlastně neumí.